Dnešní datum: 24. 06. 2017     | Hlavní stránka | Stáhněte si! | Odkazy | Rozšířené vyhledávání       
ORGANIZACE
KONTAKTY
PŘIHLÁŠKA DO KCHF
ČLENSKÁ ZÁKLADNA
STANDARD
ZPRAVODAJ KCHF
PŘEDPISY A ŘÁDY
KALENDÁŘ AKCÍ
PŘEČTĚTE SI

CHOVATELSTVÍ
CHOV. STANICE
DATABÁZE
KRYCÍ PSI
CHOVNÉ FENY
PLEMENNÁ KNIHA od r. 2009
PLEMENNÁ KNIHA do r. 2009

VÝSTAVY
VÝSLEDKY VÝSTAV
SEZNAM ŠAMPIONŮ
TOP foxterier krásy
Úprava srsti foxteriéra

VÝCVIK
L0VECKÉ ZKOUŠKY
ŠAMPIONI PRÁCE
TOP foxterier výkon
ČLÁNKY K TÉMATU
AGILITY
TOP foxterier sport
OSTATNÍ AKTIVITY

INZERCE
Seznam inzerátů
Vložení inzerátu

FOTOGALERIE

Galerie
Přidat obrázek
Videogalerie

Kniha návštěv

Zuby a co s tím souvisí
Vydáno dne 19. 03. 2011 (4699 přečtení)

článek MVDr. Josefa Noska

Velmi rádi zveřňujeme článek člena našeho klubu, MVDr. Josefa Noska, kterého mnozí znáte i z řady kynologických a pracovních klubových akcí. Článek se věnuje problematice, která je v klubu dlouhodobě živě diskutována a je jistě dobře, že se k ní vyjádřil i zástupce odborné veřejnosti


Zuby a co s tím souvisí

Mezi chovateli a majiteli se snad od počátků chovu objevuje otázka, které vlastnosti mají zásadní důležitost a jejich výskyt je třeba sledovat a fixovat v populaci a na vlastnosti, které jsou málo důležité či zcela bezvýznamné.

Otázka zubů, jejich počtu a jejich vzájemného postavení je stále předmětem diskuse a do budoucna tomu nejspíš nebude jinak. Důvod je pochopitelný a správný. Snaha po řešení svědčí o touze po dosažení ideálu a zároveň připouští, že může existovat kompromis.

Poctivě je třeba si přiznat, že vymezení nároků je obvykle dílem jednotlivců nebo malých skupin a pokaždé nemusí být zcela objektivně podmíněno.

Rád bych se pokusil postupně poodhalit to, co je historicky zafixováno, co je objektivní potřebou psa, co je (ač nepřímo) správné z pohledu pracovního a dalšího využití psa a jaká mohou být případná rizika velkorysosti. To všechno podle mého názoru vyžaduje pohled chovatele, tedy člověka, který sleduje dlouhodobé souvislosti. Nemůže nás zajímat, jak se na to dívá milující majitel, který pramálo řeší budoucí vývoj populace nějakého plemene, ale má pocit, že jestliže se nerozmnoží jeho tak krásný a chytrý a po všech stránkách dokonalý mazlíček, utrpí svět nenahraditelnou ztrátu. Jakkoli to zní posměšně, takový pohled se do chovu velmi často dostává a také se tu mnohokrát uplatní.

K analýze potřebujeme informace

Problematika genetiky zubů je do jisté míry velká neznámá. Práce, které existují k této problematice v humánní genetice, jsou překvapivě zřídkavé. Lidi mnoho netrápí, jak se dále vyvíjí nerovně rostlé zuby v populaci, když tuto situaci standardně řeší zubní lékaři u jednotlivců použitím rovnátek.

Veterinární genetika je na tom podobně. Dostupnost informací o genetice zubů, jejich počtu, postavení, stavbě atd. je opravdu mizivá. O to více zaráží, kolik lidí je ochotno plamenně hovořit a odkazovat se na vědecké závěry. V tomto případě se daleko více musíme spoléhat na empirii. Zároveň je ale třeba včas přibrzdit všechny rádoby znalce, kteří poté, co jednou či dvakrát zaznamenali nějakou domnělou souvislost, mají tendenci tyto jednotlivosti zevšeobecnit a považovat se za odborníky.

Dovolím si uvést extrémní situaci, kdy jeden pán, přesvědčený o své neomylnosti, pravil: „Doktoři jsou blbci, medicína není žádná věda. Moje ségra dělala ve výzkumáku.“ … a měl jasno. Všichni vědí, že je to hlupák, jen on to neví a nejspíš se to nikdy nedoví. Pokusme se při našich závěrech být trochu prozíravější.

Jestliže chceme analyzovat informace, měli bychom jich mít co nejvíc a pořád bychom si měli uvědomovat, že v přírodě nic neplatí absolutně. V té věci nám také může napomoci jakási odvěká moudrost. Jestliže se nějaká pravda traduje v chovatelských kruzích, může to být naprostý blud, ale v mnoha případech, zvláště je-li tradována dostatečně dlouho, bývá v takové informaci kus pravdy. Cit a zkušenost není třeba podceňovat. Pravda bývá mnohdy někde uprostřed mezi vědou a zkušeností.

 

Pro sjednocení chápání dalšího textu si dovolím připomenout, že při popisu zubů se používá jednak české označení, jednak latinské, případně zkratky, které vychází z latinských názvů, tedy

řezáky - dentes incisivi - Išpičáky         - dentes canini - Ctřenové zuby - dentes premolares - Pstoličky - dentes molares – M.

Kompletní zubní vzorec psa je

3 1 4 2

3 1 4 3,

což značí počet zubů v polovině horní čelisti (horní řada čísel) a počet v dolní čelisti (dolní řada čísel), počítáno od středu dozadu.

 

K čemu slouží psovi zuby?

Pes loví svou kořist a vlastní akt ulovení znamená zachycení kořisti ihned po jejím dostižení. K tomu jednoznačně slouží špičáky. Jejich význam pro psa, který již neloví kořist jako svou potravu, ale při lovecké práci koná podobnou činnost pro člověka, je podle mého názoru nezastupitelný.

Ulovenou kořist pes požírá tak, že odděluje poměrně velké kusy jako sousta a bez žvýkání je polyká. Tomu slouží premoláry, ale především poslední premolár horní a první molár dolní čelisti. Někdy bývá přiřazován i první molár horní a celý komplex se označuje jako tzv. kanino-sektoriální komplex.

Dnes, kdy již řada psů žije na granulované potravě, se již zdánlivě jejich význam ztrácí. Zda upustit od přirozeného stavu chrupu a respektovat vývoj ve výživě psů je na zvážení.

Stoličky slouží rozmělňování především rostlinné potravy (také např. kostí), protože pes není výhradním masožravcem. (Třeba u kočky, která je oproti psovi téměř výhradním masožravcem, je zubní vzorec následující              3 1 3 1

                                   3 1 2 1

Zdá se, že striktní požadavek na existenci stoliček v plném počtu už také ztrácí opodstatnění. Řezáky slouží k »fajnovější práci«. Ohryzávají se jimi zbytky masa z kostí. (Pro zajímavost uvedu zubní vzorec člověka, který ohryzává i odhryzává, tedy ukusuje, předními zuby relativně často. Došlo u něho k redukci počtu řezáků, ale špičáky se tvarově adaptovaly na novou funkci. Zubní vzorec člověka je                                                                              2 1 2 3

2 1 2 3

Snažil jsem se naznačit, že i ve vývoji chrupu psa může docházet k funkčnímu posunu, a to jak co do počtu, tak i tvaru a uspořádání zubů. Takový vývoj ale např. u člověka, jehož předkové (první hominidé) měli v podstatě chrup hmyzožravce, trval více než dva miliony let.

Přirozeně se tedy bude chrup psa přirozeně vyvíjet, ale to se nás pravděpodobně netýká s ohledem na dobu takové evoluce. Měl by nás asi zajímat pes ve své »surové« přirozenosti. Míním tím jeho původní anatomické uspořádání, které lze považovat za správné s ohledem na dobu jeho vývoje.

 

Nutné je vymezit rizika i mantinely

Jiný pohled však umožňuje fakt, že plemena psů se natolik tvarově odlišují od svých předchůdců (vlků a dalších psovitých), že může docházet ke změnám dentice především v počtu zubů. Při zkrácení čelisti lze pak očekávat úbytek počtu zubů, při rozšíření mordy naopak k zmnožení a logicky při zúžení mordy k ubývání počtu řezáků. To je fakt, který je nezpochybnitelný. Co s tím budeme dělat jako chovatelé, to je další otázka. Jen bychom měli být dostatečně rozumní a brát ohled na anatomické možnosti a souvislosti.

Budeme-li chtít vymezit jakési mantinely pro smysluplnost diskuse - v našem případě o zubech - měli bychom respektovat to, co bych nazval právním prostředím. Nejde o to uplatňovat výklad práva v zemi, kde je právnost velmi vágním pojmem. Jde mi o to, že jako zodpovědní chovatelé čistokrevných psů máme jedno zásadní omezení (či spíše vymezení) nároků na fenotyp, a tím je platný standard F.C.I. Ten je sice možné změnit, ale o to nám asi primárně nejde. Standard plemene je tedy pro nás vlastně jakýsi zákon.

Takže co o otázce zubů u foxteriérů shodně uvádí standardy obou plemen?

„Čelisti/zuby:  Čelisti silné, s dokonalým, pravidelným a kompletním nůžkovým skusem, tj. horní řezáky těsně překrývají dolní řezáky a jsou posazeny v čelistech kolmo.“

Vzato od konce:

předepsány jsou řezáky kolmo rostlé z čelisti

horní řezáky musí těsně překrývat řezáky dolní (tj. nůžkový skus)

skus musí být pravidelný (nikoli nepravidelný, zkřížený apod.)

skus musí být kompletní – to je trochu nepřesné vymezení proto, že obecně je akceptován jako norma zubní vzorec s třemi řezáky v každé polovině obou čelistí, tedy celkem šest řezáků v horní a šest řezáků v dolní čelisti, ale tento počet není absolutně závazný, což dokládají např. některá molosoidní plemena, kde se někdy za normální považují čtyři řezáky v každé polovině obou čelistí

žádné další požadavky na zuby, jejich vzájemné postavení, jejich počet a stavbu (např. přetrvávání mléčných zubů, chybění, zmnožení, rozštěpy, nepravidelnosti atd.), a to ani v případě špičáků, standard neuvádí

Při respektování těchto „právních mantinelů“ se otvírá možnost pro vliv chovatelských klubů na vedení chovu.

Vytvářet kritéria, která jsou pod úrovní požadovanou standardem F.C.I. (větší benevolence), je situace, která by podle mne vůbec neměla nastat. Naopak zpřísnění kritérií je často vídaným jevem. Přiznám se, že sám mám na tyto věci velmi vyhraněný názor a snad bych mohl být považován až za jakéhosi chovatelského extremistu, ale to je můj osobní názor, který považuji za správný a bezproblémový pro plemeno, ale mé zkušenosti funkcionáře mi ukazují, že pokud zpřísňujeme kritéria, vždy se najde hlas, který bude proti a který, pokud nebude vyslyšen, půjde cestou opačného extremismu. Tak vznikají nové kluby, revoluce v klubech stávajících a další a další nechutnosti, ale to nechci v žádném případě předkládat jako další téma mého příspěvku. Spíše se domnívám, že je dobré zjistit obecnou úroveň názoru.

Jako svůj příspěvek k zjištění názorů uvnitř našeho klubu bych si dovolil vymezit rizika, případně okolnosti či možnosti dalšího vývoje, pokud to úroveň genetických znalostí či zkušeností umožní.

 

Za správné považuji:

* jednoznačně se podřídit požadavku platného standardu,

* vážit si a případně i podporovat chovatele, kteří si kladou vyšší nároky,

* respektovat fakt, že ideální jedinec neexistuje a že každému psovi musíte něco odpustit.

Pokud chceme – a tím se chce můj příspěvek zaobírat – vymezit kritéria rozumných a nerozumných ústupků ve vztahu k zubům psa, uveďme si alespoň nejčastější případy.

Nejčastějším požadavkem, který je u nás historicky fixován je požadavek na tzv. plnochrupost. Obvykle tím sledujeme zachování zdravého a nedegenerovaného stavu, jako je tomu u vlka, který je psu nejblíže. Existují práce, které dokládají, že v dentici vlka běžně chybí poslední stolička dolní čelisti, tedy M3. Při sledování anatomických poměrů vyjde najevo, že tento zub je co do stavby často rudimentální (zakrnělý), je hůře fixován v čelisti a je de facto zubem nefunkčním. Vyvstává otázka, zda plnochrupost v našem pojetí je tedy oprávněným požadavkem. Nejde o tradicionalismus, ale o smysluplnost požadavku.

Psi, jakožto nesmírně diferencovaná skupina jedinců či plemen uvnitř jednoho druhu, vykazují výrazné odchylky v tělesné stavbě oproti původnímu resp. výchozímu druhu či druhům. Je pochopitelné, že na tyto anatomické odchylky jsou vázány změny, které někdo považuje za fatální a nepřijatelné, jiný je odevzdaně přijme a dále se jimi nezabývá.

Plnochrupost je v této souvislosti přímo úměrná prostorovým změnám v ústní dutině. Je třeba velmi důrazně upozornit, že toto není jediný důvod ubývání, ale i přibývání počtu zubů. Faktem ale zůstává, že pokud se zkrátí čelist (sem patří i to, co nazýváme zúžením čelisti, tedy zkrácení v části mezi špičáky horní či dolní čelisti), může na to organizmus reagovat a omezit počet zubů. Může to vzniknout např. nerozlišením zubních lůžek v průběhu ontogeneze na původní „standardní“ počet, potlačením vývoje už diferencované tkáně, ale i dalšími projevy. Jejich rozbor není pro naši věc zásadní. Důležité je, že tato forma neúplného chrupu nemusí být nijak geneticky fixována a že nás vlastně nemusí tolik trápit. Při »normálně« široké mordě bude nejspíše počet zubů opět »normální«.

Dokonalost v přírodě neexistuje

Tím vyvstává další souvislost, která je podle mne zcela zásadní, proto mi dovolte odbočení.

Pokud povolí selekční tlak v některém směru, např. uvolníme-li oprávněný požadavek na některé zdravotní ukazatele nebo třeba jen na pracovní zkoušky, je to podle mne daleko horší. Nemíním tím otvírat diskusi o tom, zda povinné zkoušky zajistí dostatečnou úroveň pracovních vlastností v populaci. Faktem ale je, že jiné kritérium pro ověření stavu nemáme.

Pokud se budeme chovat dostatečně přísně, pak eliminujeme rizika fixace nedostatků vlivem genetických vad (nejde vždy o vady v pravém slova smyslu), genetické deprese (To je vlastně jakési „zpohodlnění“ organizmu, který přestane dále přenášet dříve významné vlastnosti, protože pro domestikanta už významné nejsou. Nejtypičtější je objevení bílých ploch v srsti.). Z tohoto pohledu je nulová tolerance k chybám pochopitelná. Ale dokonalost v přírodě neexistuje, pravda je tedy opět někde uprostřed.

Podobně je to téměř se všemi vlastnostmi plemene. Kromě zcela ojedinělých případů geneticky testovaných vlastností, které ověří, zda testovaný jedinec je či není nositelem příslušné vlastnosti, musíme spoléhat na hodnocení, které je spíše statistické, ale i takové má pro práci s populací význam. Často konstatuji, že genetika je statistika. To není konstatování, které má vzít elán těm, kteří nejsou profesionálními matematiky. Skrývá se v něm mnoho souvislostí. Mezi ty důležité bych zařadil fakt, že jeden případ má velmi malou vypovídací hodnotu. Nesmíme končit u diskuzí o jednotlivcích, pořád bychom měli mít na paměti, že pracujeme s populací.

Pořád mám na paměti, jak vypadala mnohá plemena v našem podání v dobách, kdy jsme jim neodpustili jediný chybějící zub. Museli mít zkoušky, museli absolvovat jarní svod ….. co ještě museli? Máte pocit, že naši dnešní psi jsou horší?

Zdá se mi být velmi špatné, když odpustíte psovi více chyb. Velmi laicky a prostě dodám – to neuhlídáte! Smutný je pohled na jedince, který je ve všech směrech průměrný a sotva vyhovuje standardu, má chabé lovecké vlohy, nejistou povahu a zdravotní potíže.

Je potomstva se vyskytly vady, které jsou geneticky možné pouze u recesivních homozygotů, třeba kryptorchismus. Oba rodiče jsou nositeli vady. Běžně se ale tato situace řeší tak, že se spojení neopakuje. Nikdo to se tím pak dále nezabývá. Zuby řeší kdekdo, ale o jejich dědičnosti se toho ví velmi málo. Kdyby se dědily prostou dominancí (nebo recesivitou), už by bylo dávno po problému, uvážíme-li, kolik pozornosti se tomuto problému věnuje.

Vrátím se a ve světle výše uvedeného napíši jakési osobní shrnutí. Je v něm obsažena jak má osobní zkušenost chovatele a teoretika, tak vše, co jsem se kdy dověděl jinde.

* Musíme se naučit odpouštět psům jejich nedostatky. Dokonalý jedinec neexistuje.

* Pokud psovi odpustíme nějaký nedostatek, nesmíme mu odpustit žádný další.

* Musíme sledovat výskyt tolerovaného nedostatku u potomstva. Pokud se problém opakuje u potomstva, musíme přehodnotit svůj tolerantní přístup.

* Existují neodpustitelné nedostatky.

* Při selekci je třeba si stanovit priority.

Nebudu protahovat text článku, jakkoli zajímavé téma to i pro mne je. Věřím, že budeme mít příležitost sejít se s těmi z vás, které problém chovu a selekce zajímá a do větší hloubky probrat okolnosti, rizika i důsledky genetické, nebo chcete-li chovatelské, práce.

Otázka plnochruposti je důležitá, je správné jí věnovat pozornost. Je poctivé si ale přiznat, že psa nedělají jen zuby a že někdo může mít odlišný názor. Prozatím není objektivně možné říci, na čí straně je pravda. Nenechme se, prosím, v diskuzi dohnat do situace, kdy se rozdělíme na nesmiřitelné odpůrce.

Téma je důležité. Znát pravdu je důležité. Pokud ale nenajdeme společnou řeč, bude problém čehokoli dosáhnout. Klub sdružuje lidi společného zájmu, kteří by měli najít společné, všem přijatelné řešení. Toto řešení by mělo prospívat našim psům a naši nástupci by na něj měli mít možnost bezproblémově navázat.

zoufalstvím používat v chovu psy či feny, u jejichž

 

MVDr. Josef Nosek

 

 

 

 

 



( -sr- | Komentářů: 0 | Komentovat | Informační e-mailVytisknout článek )

European Foxterrier Winner Show 14.9.2013

Pes, p?ítel ?lov?ka

DELIKAN

© KCHF ČR 2009